Recenze: The Callisto Protocol

The Callisto Protocol_

Tak přece jen. Postrach silničářů skutečně dorazil ve své plné, bílé kráse. Ale moment! To znamená, že se blíží svátky. Čas třídění hajzlíků od andílků… doba generálního úklidu nahromaděného bordelu, který přerušuje pouze vášnivé líbání pod jmelím… porcování nechtěných návštěv a objímání lahodného masíčka… moment… obráceně. Tím nejdůležitějším jsou ale dárky ruční výroby, které rozsvítí i tu nejtemnější duši. A vy si jeden takový můžete rozbalit už teď. Jestli na to máte nervy.

RECENZI SI MŮŽETE PUSTIT VE VIDEU!

The Callisto Protocol se pokouší navázat na kultovní Dead Space a zpočátku mu to jde až mistrně. Pilot Jacob Lee, který uvázne v trestanecké kolonii na jupiterově měsíci, je typickým gerojem ze staré školy. Hozen do událostí z těch nejčernějších nočních můr a postaven vlastnímu kalnému svědomí, se stává elitním likvidátorem neznámého šmejdu z vesmíru. Ten usilovně pokouší jak jeho víru v přežití, tak sílu svěrače během infarktového bloumání rozpadajícím se komplexem. Věznice Black Iron se totiž stala pekelným nápravným zařízením, kde zřízencům táhne z huby a kde se doživotí datuje do nejbližšího klekání.

Podobnost s Dead Space je obrovská. Po pár minutách jste ochotni uvěřit, že u Jupitera kotví USG Ishimura, kde nebohý údržbář bojuje s výplody ďábelského artefaktu. Přestože příběhy obou her dělí dvě století, prezentace využívá totožné prvky. Ať už jde o rozložení scén… nasvícení… postavení kamery… nebo naprosto bezkonkurenční ozvučení děsící i při pouhém stání na místě. Kreativec Glen Schofield dokázal navázat tam, kde kdysi u nekromorfů skončil. Jenže zatímco před 14 léty definoval žánr moderního sci-fi hororu, dnes ho brakuje jak hyena mršinu…

Celé to stojí a padá s toliko vyzdvihovanou atmosférou. Ta funguje skvěle do chvíle, dokud je ústřední postava odkázaná pouze na obušek a značně omezené zásoby zdraví. S ladností gerontického tanečníka si osvojuje úhybné manévry a doufá, že dá homerun na první dobrou. Boje na blízko vypadají dynamicky, ale v podstatě jde o záležitost dvou tlačítek a chladné hlavy. Víc než dravé bestie jsou mutanti spíš umrlci v posledním tažení. Kvůli tomu odpadá psychologická všudypřítomnost zla, protože i typy s volným pohybem a bossové mají tempo vola orajícího pole.

Jakmile Jacob získá pár modifikací do GRP rukavice, projeví se největší slabina hry, kterou je design prostředí. Až na pár těsných koridorů hraje vždy s vámi. To znamená, že nabízí výbušné předměty… nespočet bodáků… a spoustu hluchých míst, kam potvoru zahodíte jak použitý prezervativ. Prostory jsou neskutečně prvoplánové, jako by se autoři báli klást překážky, a tak servírují krvavý steak ze sóji. Jeho pachuť hořkne ještě víc v pasážích, kde se primitivní umělá inteligence nechává ubodat s kadencí covidového očkovací centra.

The Callisto Protocol není duchovním nástupcem Dead Space, ale spíš jeho naleštěným pohrobkem. Autoři chtějí tak moc určovat tempo hry, až se jim celá atmosféra sype na úkor jednoduché hratelnosti. Postavy staví do nelogických situací, úmyslně zpomalují klíčové pohyby, dokola nutí lootovat mrtvoly a naprosto rezignují na evoluční křivku zla. A tak děkujeme za předčasný dárek, ale raději jsme měli víc zlobit. Protože potenciál zůstal daleko za očekáváním.

Podobné příspěvky